le chien roux

11bře10

Magne du pain. Skutečně mu chutnal. Alespoň do té doby, než ho cestou utrousil, to tak vypadalo. Teď už asi dole v dílně dřímá, ale to mu nemůžu mít za zlé, vždyť jsme ho také dnes řádně utahali.  Od chalupy na vršek a zase zpátky.  To vše ale následovalo až po tom, co jsem dorazil na toto krásné místo, 4O km severně od toho, z jakého píši ty běžnější příspěvky. Cesta autobusem byla taková řídká, ale lidé, ač jsem s nimi nenavázal ani píď kontaktu, byli opravdu zábavní, někteří i víc než to. Jen ta zavazadla mohla být o něco lehčí, ovšem to můžu vyčítat jen sám sobě.  Mimochodem jsem si ujistil i to, že trampové už (ještě)  jezdí. Ke vší neradosti kohout pokulhává a jedno křídlo má nakřivo, takže buď se z toho vyklove, anebo budem ztloukat křížek. Taky mě škrábla kočka, ale o té a zítra.


katus rozvkvet

10bře10

I když do dob, kdy nám bude kalendář oficiálně hlásit jaro a na našich stolech se budou pást bábovkoví beránci, zbývá přecijen ještě nějaký ten pátek, příroda už hlásá svou radost z příchodu slunečných dnů, kterých je od počátku týdne na naše severočeské poměry opravdu hodně. Pryč jsou depresivně jednolitá, šedá odpoledne.  Dokonce i ta hnědá břečka, která se zprvu lstivě tvářila jako sníh, za sebou nechává jen nerovnoměrně zakulacená jezírka posypové soli. Jeden by řekl, že je to takový malý Aral. Nemůžu sice říct, že by se nám to tady hemžilo vlaštovkami, ale ptačí zpěv stále častěji naruší to teplé ticho, což mi připomíná, že bych si měl pospíšit s nasypáním dalšího zrní do budky. Na žížaly je přecijen ješte trochu zima. Taky se už nemůžu dočkat, až mi vykvete třešeň – minulý rok jsem totiž dny, kdy se tak dělo, strávil u babičky, a po návratu mi nezbylo nic, než pár hnědých, pomačkaných okvětních lístečku. A jelikož tohle období přináší i to, čemu někteří říkají jarní únava, jdu zatím čekat, než to vše vykvete.


Tato překrásná skladba, napsaná J. S. Bachem pro jeho patrona Prince Leopolda Anhaltského někdy mezi lety 1717 až 1723, získala svou nynější, tak známou podobu, až v 19. století, kdy byla aranžována houslistou  Wilhelmjem. Ten ji transponoval z původního D do C a o oktávu níže, čímž se stala hratelnou na jedinou strunu houslí – G strunu.  Verze zde dostupná po kliknutí na obrázek je určena pro housle nebo flétnu (jak příčnou, tak zobcovou (tu bych doporučil v altu)).

Air on G String – Sarah Chang


řeřicha

09bře10

Tak to je ona.

Řeřicha, přijímením Setá.  Hoví si na prapetu již rovným pátým dnem. Moc toho nesežere, ale pije jako duha. Mamka tvrdí, že smrdí, ale podle mě voní. Jelikož je rostlinou velice nenáračnou, je jako stvořená pro takové zahradníky, jako jsem já, tedy ty, kteří si pořídili suchomilný kaktus a dokázali ho nechat, chudáka, uschnout.  Stačí ji trocha vaty v plastové misce a hodně vody. Ovšem nezapomeňte, že i hodně vody má své meze, tak aby jste se posléze nedivili, že řeřicha vám začala kompostovat.  Za předpokladu, že budete úspěšní, se můžete již po dvou týdnech těšit ze vzrostlých rostlinek, které lze hůmánně usmrtit nůžkami a posléze si jimi posypat chleba se svým oblíbeným mazadlem. A ne nadarmo, neboť jako taková obsahuje vysoký podíl vitaminu C, který je důležitý pro naše metabolické pochody, což se hodí především teď na jaře, kdy nám zrádné psí počasí kdekdy nachytá nepříjemná nachlazení. I když si tímto výrokem nejsem jist, jakožto zelená rostlina by měla obsahovati i nějaký ten podíl kyseliny listové, ta je pro naše tělo také důležitá, vynechávat by ji pak neměli těhotné ženy, jelikož předchází vadám srdce u plodu. Toť vše, a jelikož lze pěstovat i za kolejních podmínek, my nezruční budoucí, současní i minulý vysokoškoláci, ale i všichni ostatní, hurá do toho, neboť to co si vypěstujem sami, to chutná nejlépe.